Všichni jsme někdy s někým chodili, nebo nás to alespoň určitě čeká, zkrátka láska nás všechny do jednoho odprovází celým životem, protože bez lásky bychom nebyli tím, kým momentálně jsme, jelikož už od přírody potřebujeme někoho, kdo nás bude milovat nebo alespoň někoho, s kým se můžeme rozmnožit, protože to je náš pud, ano, je to tak. Naši předci byli nastavení na to, aby se rozmnožovali a žádné city a emoce nebyly na místě, protože inteligence, kterou máme dnes (někteří stále ne), dřívějším lidem chyběla, proto měli v hlavě pouze pud sebezáchovy a rozmnožovací pud. Buďme rádi, že nějaké city a emoce existují. Ovšem díky nim také trpíme odmítnutím, díky emocím nám mnoho lidí ublíží, nebo také my ublížíme jim.
Ovšem pokud s někým chodíme, nebo tvoříme nějakým způsobem pár, máme v tu chvíli pocit, že už navždy budeme jen s tímto člověkem, jinak bychom logicky s tímto člověkem nebyli. Kdybychom neměli chuť s ním být navždy, jaký by byl pak smysl s ním vůbec být, že jo. Jak ale poznáme, jestli se opravdu jedná o životní lásku? To je dost těžká a individuální otázka. Jediné kouzlo, v čem toto spočívá je, že zkrátka s daným člověkem vidíme, nebo si alespoň dokážeme představit budoucnost. Je to takhle jednoduché. Představte si, že s tím člověkem budete mít děti, budete se společně starat o finance, budete trávit dost velký zlomek vašeho času spolu, budete spolu muset vycházet a řešit dost vážné věci a situace, nebude vše zalito růžovou barvou tak, jak je tomu právě teď.
A teď si položte jednoduchou otázku. Dokázali jste si všechny tyto situace představit? Společné bydlení, děti, … Pokud přeci jen ano, je to ta pravá životní láska, se kterou jste připraveni strávit zbytek života. Samozřejmě toto není jediná finta, musí vám být ve vztahu dobře a musíte si uvědomit jednu jedinou věc: Vztah není omezení, je to taková třešnička na dortu, která vám má udělat život hezčí!
